|
Psychoanalytický rozbor
pohádky
„O Červené Karkulce“
Vypracoval: Josef Kvasnička De/Ze
Červená je barva sexuality
Karkulka byla holčička, které říkali podle jejího červeného čepečku. Jednoho dne ji maminka poslala navštívit babičku (podle jedné verze nemocnou, podle jiné slavící narozeniny). Každopádně Karkulka babičce nese jakési dárky v košíku. Jde přes les a potká vlka. Ten na ní vyzví, kam jde, Karkulku předběhne, sežere babičku, převlékne se za ní a čeká na Karkulku. Pak následuje scéna s otázkami, kdy Karkulka váhá, jestli v posteli leží opravdu babička, načež ji vlk sežere. Finále: jde kolem myslivec, vlka zabije, rozpáře mu břicho, Karkulka i babička vyskočí ven, myslivec vlkovo tělo naplní kameny a hodí do studny.
Vycházím ze svého předpokladu, že tam, kde se pohádka dostává do střetu s rozumem, musím hledat klíč, význam, smysl. Proč vypravěč pohádky potřebuje sdělit, že je Karkulka červená, když to v celé pohádce nehraje žádnou roli? Tento důraz na červenost Karkulky nese jistojistě důležitý význam. Červená je barva sexuality, odtud i červená jako barva pekla. Červená je také menstruační krev. Zkusme přijmout výchozí bod našeho dobrodružství: Červená Karkulka je reprezentantem archetypu Panny, dospívající dívky, která již vstoupila do své menstruační fáze, do svého osudu ženy.
Klíčové setkání
Karkulka jde za babičkou. To v této chvíli není důležité, podstatné zatím je, že Karkulka se vydává na cestu, její cesta lesem je cestou životní, cestou duchovní, zasvěcovací. Velmi brzy Karkulka potká vlka. Vpravdě klíčové setkání. Kdo tento vlk je? Mluví a Karkulku to nepřekvapuje: je tedy jisté, že to není vlk, ale symbol čehosi. Identita vlka je zcela zásadní. Vypravěč pohádky o identitě vlka nepochybuje, vlk je zlý. Je to vlk a ne vlčice, může to být tedy Muž, symbol mužství, které dívka v jisté chvíli své životní pouti potkává. Pohlavní aspekt vlka není jistojistě náhodný. Ale všimněme si, o co vlkovi jde: panuje všeobecné přesvědčení, že chce Karkulku sežrat. Ale on vyzvídá, kam Karkulka jde, zajímá ho cíl její cesty. Dejme tomu, že to dělá proto, že chce sežrat i babičku. Ale proč tedy, když se dozví, kde babička bydlí, nesežere Karkulku hned, a pak teprve nejde sežrat bábu? Protože jeho hlavní ambicí je přesvědčit Karkulku, že on je cílem její cesty a teprve takto ošálenou ji pohltit! Feministický pohled by snad zajásal: muž se snaží přesvědčit ženu, že jejím osudem a smyslem jejího života je muž. Muž přece nikdy nechce ženu pohltit, muž chce do ženy vniknout. Pokud by byl vlk mužem, povalí Karkulku do trávy hned tam v lesíku beze svědků. Kdepak, ten, kdo si žádá Karkulku celou, může být jen démon, nebo masochistický deviant.
Karkulka není tak primitivní pohádkou, aby se vyčerpala “odcizením věnečku”, kvůli tomu by si ji lidé mezi sebou po tisíce let netradovali. Vlk je zlý, byť jeho maskulinní charakter ještě rozkryje svůj velký význam. Krom toho, že vlk je zlý (ďábel) je zároveň i Karkulčin osobní stín. Proto je maskulinní - je to její Animus. Mužský pól její psychiky, který odmítla opracovávat, a proto se proměnil v démona, v pronásledovatele, proto mohl být koneckonců vyprojektován z Karkulčiny mysli do reality, byť pohádkové.
Nelze opominout tu prapodivnou Karkulčinu nevědomost. Jak to, že nezažívá pocit hrůzy, když spatří zlého Vlka, Ďábla? Jak to, že s ním konverzuje, a dokonce mu udá babiččinu adresu? Je to podivné, ale zdá se, že se Karkulka vlka nebojí, ba co víc: ona vlka zná! Samozřejmě že ho zná, vždyť je to její otec! Ano, tento aspekt vlka nelze zapřít. Stín Karkulky souvisí s jejím otcem. Animus dívky je často formován obrazem otce. Ale přesto to není nejvyšší tajemství toho napínavého příběhu. Otec se rozhodl pozřít cíl Karkulčiny cesty. Pro zjednodušení Ďábel vlk se rozhodl pozřít Boha a vydávat se za něj. To, že babička není žádnou babičkou, je jasné. Vždyť její vnučka nepozná, že v posteli neleží babička, ale převlečená šelma. Je snad tak pitomá? Kdepak, Karkulka babičku - Boha - nikdy samozřejmě neviděla. Jen jí řekli, aby za ním šla, a ona si o něm udělala určitou představu: že má brýle, čepičku, noční košili. Jistěže právě toho využil vlk - tím, že tyto rekvizity na sebe navlékl, mohl Karkulku zmást. Dostáváme se k předčasnému vrcholu celé pohádky.Zde je klíč k tomu velikému poselství, které je v pohádce uloženo jako satanismus či kacířství. Karkulka udělala na své cestě dvě zásadní chyby: Za prvé, určila si cíl své (duchovní) cesty. Kdyby to neudělala (kdyby nepřijala kult, náboženství, ritus), vlk (ďábel) by nikdy nemohl babičku (boha) nahradit, neboť by se od Karkulky ani nedozvěděl, kde má na Karkulku čekat a za koho se vydávat. A druhá chyba vyvěrá z první: tím, že si Karkulka udělala představu o znacích, podle nichž pozná, že je v cíli, tím, že si udělala představu, co je to Bůh, mohl tyto znaky Stín použít, aby vypadal jako cíl. Poselství Červené Karkulky hovoří o nejvyšší formě atheismu, u něhož končí nejvyšší duchovní zasvěcení: Jakákoli cesta, která se deklaruje jako cesta za Bohem, končí u svého vlastního Stínu, jakákoli představa o Bohu je konstrukcí masky pro ďábla, jakýkoli zaslechnutý hlas boží (babička nějak chraptí!) je hlas Ďábla. Vlk také nakonec Karkulku sežere. Tak naléhavé toto poselství je.
Matka a její matky
Takový malý detail ze začátku tragédie: Karkulka se nevydala za babičkou sama od sebe, na to byla ještě příliš malá, ona za ní byla poslána svou matkou! V Karkulčině osudu je od počátku jakási chyba, jakési pokřivení, jakési předurčení, z něhož nemůže ven. To prokletí se jmenuje Matka.To matka Karkulku nejen poslala do temného lesa nepřipravenou, ona ji zmátla především ve směru cesty, ona jí poslala cestou, která vedla přímo do pekla, do chřtánu Satana. Najednou se rozkrývá druhý plán toho tajuplného vyprávění, který jsme ostatně měli očekávat a očekávali: kdyby vypravěč chtěl sdělit jen výše popsané poselství o duchovním atheismu, nejspíše by vyslal na cestu hrdinu, muže. Ale on potřeboval ještě něco závažného sdělit o archetypu Dcery. Nyní se nám vrací do hry pohlavní souvislosti.Co to znamená, že matka poslala dceru za svou matkou? Na této rovině už není ve hře Bůh, nejde o to, jestli matka naučila dceru chodit do kostela: nyní to znamená, že Karkulčina matka rozhodla svou výchovou zopakovat na své dceři drama (trauma), které ona sama prožila se svou vlastní matkou. Mezi matkou a babičkou je napětí, trauma, temný les, v němž se Karkulka zmítá, jímž je osudově určena. To drama chce na Karkulce, aby se nikdy nevydala na cestu k mužství, aby byla navždy zamčena ve svém ženství. Ano, nyní je už jasné, proč se musel v tomto lese objevit vlk - zdémonizovaný muž - zapřený otec.
Postelová scéna
Proč vlastně Karkulka vlka potkala? Karkulka vlka nedokáže vůbec prohlédnout, její poměr k vlkovi je od počátku nezdravý, plný předstíraného klidu, vytěsnění. Při odečtení reprezentace velkých ezoterních metafor je Karkulka naprosto nešťastnou, bezbrannou a hloupoučkou hrdinkou. To proto, že mezi matkou a babičkou se krom napětí temného lesa pohybuje někde i Karkulčin otec a Karkulka o tom neví. Zlý Vlk (otec) je problém. Karkulčin, matčin i babiččin. Ale Karkulka dělá, jakoby nic. V klidu s vlkem poklábosí, pohodička. Když pak dorazí k posteli, do dospělosti, je úplně jasné, že stanula před svým velikým problémem - mužstvím, jehož představu a přístup k němu pokřivila matka, ale Karkulka jen stále vytěsňuje, dělá, že nevidí, co vidět musí (“a proč máš tak velké oči?”). Karkulka je tichá hysterka. Proto musí být “sežrána”: Musí se zhroutit.
Na scénu přichází myslivec
Tato druhá linie onoho ohromného vyprávění nám vysvětluje, proč příběh pokračuje a jak pokračuje. Je jasné, že velké metafyzické metafory končí. Ten, kdo přichází na scénu je myslivec. Proč ne rytíř-hrdina, proč ne princ, statný chasník? Protože řešením není animus - naopak, animus byl problém. Myslivec pročesává temné lesy a drží stav šelem na přípustných hodnotách, aby se nevydaly z hladu do vesnic. Myslivec je muž, který přesto jakoby ani mužem nebyl. Je stejného rodu (gender) jako vlk, ba je ze stejného lesa, ale přesto má kvalitativně vyšší - lidskou - tvář, zná řešení. Ano, myslivec je psychoanalytik či psychoterapeut. Myslivec se rozhodne vlka zabít, aniž by ho o to někdo žádal (problém neurotika je, že jen předstírá, že chce být vyléčen), myslivec problém zastřelí (trefí se do něj, pojmenuje ho), rozřízne (zanalyzuje) a Karkulka i s babičkou vyskočí ven. Nebyly tedy opravdu sežrány - důkaz, že to nebyla skutečná smrt, ale neurotické zhroucení. Poslední epizoda: Nasypání kamení do vlka a jeho hození do studny. Neboli řešení, které má zaručit, že už se problém nikdy nevrátí. Drama mezi dcerou a matkou je univerzální, archetypální, nelze se mu v nějaké podobě vyhnout, proto je také Červená Karkulka tak replikovaným vyprávěním po celém světě. Nasypání kamení je však vzkazem, který říká, že jisté univerzální řešení existuje: učinit problém hmotným, přesunout ho z roviny psychické do roviny tělesné, sexuální. Tam je prostor, který byl člověku určen, aby v něm řešil konflikty a napětí. Jinde to nezvládne, na jiných rovinách jen čučí vlkovi do tlamy a klade mu opravdu velepodstatné existenciální otázky. Nakonec se kruh uzavírá a my se dozvídáme, proč Karkulka vlastně potkala vlka s ocasem, a ne třeba medvěda. Vlk, do něhož je nasypáno kamení, je tvrdý, je ztopořen. A v tu chvíli tedy: šup s ním do studny.
_________________
Postuj, ale...
zERT: ja sem normalni akorat se me vratila puberta 
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
